Jádro je sázka na jistotu

Výstavba dalších reaktorů je naprosto legitimní politický cíl. Jde ovšem o to, zda stojí na reálných základech. Ministr Kuba je patrně jasnovidec, když dokáže odhadnout výkon ekonomiky i spotřeby a nepotřebuje k tomu škálu možností vývoje technologií a jejich cen.

S takovým tvrzením (Atom se musí také dotovat, HN, 27. 8.) nelze než souhlasit. Skutečně nikdo na Zemi, nejen v Česku, neví, jak bude vypadat poptávka po elektřině za čtyřicet let. Žádný zodpovědný prognostik si netroufne odhadnout, zvlášť tváří v tvář razantnímu vývoji světové, a tedy i domácí ekonomiky a společnosti v posledních deseti letech, co čeká naše děti a vnoučata. O nezodpovědných raději nemluvme, za čtyřicet let jim nikdo nepřipomene, že si své představy vycucali z prstu.

Energetika v dnešní podobě, tedy strukturovaná do základního, pološpičkového a špičkového zatížení, žije ve zhruba čtyřicetiletých cyklech. Hodlá-li tedy firma, jedno zda velký koncern či malá společnost, investovat, neví, do čeho jde. Náklady na novou uhelnou, plynovou či atomovou elektrárnu se počítají v desítkách až stovkách miliard korun a riziko, že se během čtyřiceti let životnosti zdroje nevrátí, je poměrně značné.

Vyhnout se mu lze v podstatě dvěma způsoby: Držet se při zdi a neinvestovat vůbec, anebo investovat s garancí silného hráče, nejlépe státu. V prvním případě hrozí, že stát přijde o základní pilíř svého fungování, totiž o dostatečnou a spolehlivou dodávku elektřiny. Katastrofální scénáře uvádějí, že výpadek proudu delší než pět dnů vrací společnost do doby kamenné se všemi jejími atributy.

V druhém případě týž stát poskytne, a je jedno, v jaké podobě, záruku toho, že investice do energetiky nebude ztrátová. Nazvěme to prémií za dodávky proudu v potřebném množství a kvalitě, a že tedy i v nejtěžších dobách bude fungovat veškerá jeho infrastruktura a veřejné služby.

V relativně malém měřítku takovou prémii poskytl budovatelům fotovoltaických polí, když jim zaručil nejvýše patnáctiletou návratnost investic v celkové výši odhadem 150 miliard korun. Za 40 miliard korun, které rok co rok zaplatí spotřebitelé na tzv. podporu obnovitelných zdrojů, tak Česko získá nejistou jistotu dvou terawatthodin elektřiny, tedy necelá tři procenta dosavadní produkce. A to vše za situace, kdy nadvýroba proudu dosahuje v čistém až 16 terawatthodin.

Je správné jeden energetický zdroj dotovat, a jiný nikoli? Poučky liberální ekonomické vědy tvrdí, že dotace deformují trh, a tedy škodí. Dnes se ukazuje, že na tom něco je: To když levnější, protože dotované, přitom však nestabilní obnovitelné zdroje vytlačují z trhu nedotované zdroje, které garantují, že v zásuvce máme vždy proud v potřebném množství a kvalitě (kmitočtu). Sotva nás uklidní prognostické ambice autora zamyšlení o atomových dotacích, že „za deset let však již sluneční, větrné nebo bioplynové zdroje mohou postupně proměnit evropskou energetiku dostupnější elektřinou“. Spíš než odpovědná prognostika to připomíná „vize“ propagandistů minulého režimu.

Zdroj: Hospodářské noviny, Daneš Burket

zpět na úvodní stránku