Pověsti o alternativních zdrojích

Před časem jsem zaznamenal dvě skvělé informace.

První: V jednu květnovou sobotu dodávaly solární panely polovinu veškeré elektřiny v Německu. Zpráva oběhla celou Evropu jako zajímavý příklad toho, že fotovoltaiky mají obrovský potenciál stát se snad nejvýznamnějším zdrojem budoucí obnovitelné energetiky.

Druhá: Jistá německá obec se postavila energetické společnosti, která po ní požadovala velké peníze. Investovala proto do větrníků, biomasy a bioplynu i fotovoltaiky. Nyní tamní domácnosti odebírají pouze ekologickou elektřinu a obec jí má dokonce tolik, že prodává přebytky.

Závěr, který vyplýval z těchto informací, ať už přímo vyslovený, anebo jejich podáním, byl jednoznačný: Stačí jen vyvinout trochu námahy, a ocitneme se v ráji, kde se nebude spalovat ropa ani zemní plyn, o uhlí a štěpení atomového jádra nemluvě.

Stát, anebo občan?

Obě zprávy i závěry z nich vyplývající mi vytanuly na mysli, když jsem četl názor Vojtěcha Koteckého na aktualizovanou Státní energetickou koncepci (Kam až experti nedohlédnou, HN 26. 7. 2012). Stačí jen málo, jen přejmenovat koncepci a zacílit ji na občany, nikoli stát, a v Česku zavládne, obrazně řečeno, ráj.

Jsou stát a občan dvě různé entity, anebo dvě strany jedné mince? Domnívám se, že odpověď b) je správná. Může se nám nelíbit práce úředníků a jejich koncepce – také je příliš nemám v lásce –, avšak soudobý stát se bez nich neobejde. V energetice to platí dvojnásob a tady se dostávám zpět ke dvěma skvělým zprávám v úvodu.

Jen někteří editoři první informace, a pro jistotu až na konci, tedy tam, kam se běžný čtenář nedostane, poznamenali, že tento stav trval hodinu – a že zbylou polovinu německého proudu v té době dodávaly fosilní (a ještě běžící) jaderné elektrárny. Ve druhé se psalo jen o spotřebě domácností a místních podnikatelů, tedy běžných lidí, kteří však jezdí autem, používají spotřebiče a koneckonců elektřinu někde vyrábějí. Právě tato zařízení někde vznikla – a právě energetické náklady na jejich výrobu se z bilance vytratily.

„Velký skok“ po půlstoletí

Současný ekonomický systém funguje, přinejmenším ve vyspělém světě, na základě masové globalizované výroby. Hromadnost ji zlevňuje tak, jak toho nemohli dosáhnout dřívější řemeslníci ani následující manufaktury. A velkovýroba zboží si vynutila i budování velké energetiky opírající se o centralizované velkokapacitní zdroje. Volá-li někdo po zrušení tohoto systému, který prý vyhovuje jen některým, ať také řekne:

Decentralizovaná, tedy jen na občany cílená energetika se dá nepochybně zavést. Pokud budou lidé souhlasit s tím, že se vrátí civilizačně do dob, kdy den končil se setměním, žili v uzavřených komunitách a skromně, velice skromně, pak taková energetika určitě vznikne. A s tím ustane drancování stále dražších přírodních energetických zdrojů. Návrat ke kořenům, dalo by se říci.

Kompromis však není možný. Před bezmála půlstoletím se to ukázalo v Číně. Každá rodina si sama bude tavit železo, hlásala Maova teorie „velkého skoku“. Tímto způsobem dokážeme překonat čínská zaostalost, opakovali po „velkém kormidelníkovi“ propagandisté režimu, a miliardová země se zakrátko dostane na úroveň vyspělých zemí.

Čím to skončilo, vědí pamětníci a popisují všechny encyklopedie. Totální rozvrat ekonomiky se napravoval dlouhá desetiletí. Teprve nástup pragmatiků přivedl Čínu na cestu k dnešnímu postavení jedné z největších ekonomik planety.

Myslet skutečně na lidi!

Obnovitelné zdroje a úspory si opravdu nezaslouží, aby se z nich dělal všelék na všechny problémy současné energetiky. V tuzemsku jsme se, doufejme, poučili z fotovoltaického dobrodružství, které stojí každého obyvatele Česka včetně kojenců nejméně tři tisíce korun ročně – na přímých poplatcích na podporu OZE i zprostředkovaně v ceně kupovaného zboží.

Poznamenejme jen, že přestane-li domácnost používat elektrickou síť (anebo si pořídí jako záložní zdroj malou plynovou elektrárnu), tento dluh nezmizí a splácet se bude ještě dvacet let. Někdo přece musí onen astronomický půldruhý bilión korun, jenž se utratil na dotovaný boom fotovoltaiky, podnikatelům i „podnikatelům“ zaplatit. A jinde než v kapsách občanů ty peníze nejsou. Na stamiliardy mohou přijít i další podobné kampaně, ale i navrhovaná jednoduchá řešení jako zavádění nových, nízkoenergetických výrob nebo zateplování domů.

O peníze jde i zde až v první řadě. A také o bezpečnost státu a jeho prostřednictvím i občanů. Stavět proti sobě stát a občany při hledání odpovědí na otázky energetické bezpečnosti a budoucnosti a prosazovat „levná“ řešení, jak se zbavit stále dražších energií, může přinést body v oblasti public relations. Obávám se jen, že pokud se lidé začnou domáhat ve velkém realizace těchto zjevně nereálných představ, můžeme se ocitnout ve slepé uličce – jako třeba Čína před půlstoletím.

Zdroj: Hospodářské noviny, Daneš Burket

zpět na úvodní stránku