Velká břidlicová revoluce po americku

Celé Spojené státy leží na plynu. Už dnes jsou USA světovou jedničkou přinejmenším ve zdrojích paliva budoucnosti a zdá se, že mohou naruby obrátit globální trh se zemním plynem. Vydělávat mohou na láci břidličného plynu – po necelých dvaceti letech se cena za milión britských termálních jednotek (Btu, 33 m3) vrátila na někdejší dva tři dolary. Zapomenuty jsou jen sedm let vzdálené časy, kdy cena vylétla až k jedenácti dolarům a trh ovládal neklid.

„Sázka na zemní plyn před deseti lety byla správná, neboť USA potřebovaly zdroje pro střední a špičkové zatížení,“ konstatoval v roce 2005 šéf amerického Jaderného energetického ústavu Skip Browman. Dnešní americká energetika se tváří, že jeho slovům rozumí:

Výroba elektřiny v plynových zdrojích se od roku 1998 do loňska zvýšila na dvojnásobek a ze zemního, především břidličného plynu pochází už každá čtvrtá kilowatthodina. Což je však jediný příznak revoluce v americké energetice.

Její tradiční pilíř, uhelné zdroje, sice trvale ztrácejí pozice, v součtu s plynovými produkují, stejně jako v roce 1998, dvě třetiny elektřiny v USA. Podíl jaderné energetiky, přestože se výstavba nových bloků po harrisburské havárii prakticky zastavila, činí trvale dvacet procent. Klasické vodní elektrárny dodávají do sítě šest až osm procent proudu podle toho, jak naprší, a ostatní obnovitelné zdroje, jejichž produkce se za posledních 13 let téměř ztrojnásobila, poskytují jen pět procent proudu.

Rostoucí produkci břidličného plynu prostě nedokáže americká energetika vstřebat. A tak těžaři hledají odbyt za mořem. Tím spíš, že v Evropě jsou ceny až čtyřnásobné a v Japonsku dokonce sedminásobné, což je podle všeho důsledkem rozdílného vývoje izolovaných regionálních trhů. Než však vznikne globální plynový trh, uplyne nejspíš hodně vody.

Stejně jako nástupu elektromobility na silnicích tomu brání neexistence nezbytné infrastruktury. Zprávy o tom, že v USA se staví terminály na stlačování či zkapalňování plynu, první podmínka pro lukrativní zámořský export, už publikují nejen odborná média. Jenže zapotřebí jsou v daleko větším množství - a ještě obří dopravní lodě, terminály a další technika v odběratelských zemích.

Bude ochota do takových projektů investovat? Anebo posílí tendence k energetické soběstačnosti, přesněji řečeno závislosti na známých dodavatelích? Zvítězí německá energetická revoluce spoléhající na obnovitelné zdroje? Začnou se otevírat údajně velice bohatá ložiska břidličného plynu v Polsku a pod Karpatami?

Spíše než na masivní dovoz amerického plynu do Evropy (místo ruského?) bych spíš sázel na jinou formu americké břidlicové revoluce: Využívání technologického náskoku a alespoň obsazení nejslibnějších lokalit, i kdyby v nich pro převládající odpor Evropanů nebylo možno těžit ještě hodně dlouho.

Zdroj: MF Dnes, Daneš Burket

zpět na úvodní stránku