Bavorský Coburg a durynské Ilmenau dělila ještě před čtvrtstoletím neprostupná zeď. Když padla, zavládlo na obou jejích stranách nesmírné nadšení. Poněkud ochladlo, když se ukázalo, že znovusjednocení země nebude laciné ani rychlé. Jen tvrdá marka prostě nestačila zasypat hluboké příkopy vzniklé za čtyři desetiletí existence dvou německých států.

Nyní je zřejmě definitivně pryč dělení na Zápaďáky a Výchoďáky (Wessis a Ossis). Zasloužila se o to současná energetická revoluce. Nikoli však, jak by se očekávalo, veřejný odpor k jaderným reaktorům, nýbrž paradoxně důsledky jejich postupného odstavování.

Atomové elektrárny nacházející se v místech největší spotřeby, tedy průmyslových centrech na jihu a západě Německa, mají podle projektu schváleného černo-žlutou vládou kancléřky Merkelové (původem z NDR) nahradit především větrné parky na Severním a Baltském moři. Co na tom, že jejich výstavba vázne a že nedodávají proud vždy, kdy ho Němci potřebují?! Horší je, že se na mnohasetkilometrové vzdálenosti nemá větrná elektřina jak dostat.

Teče si, kudy chce, především přes východní sousedy Polsko a Česko. Tedy zatím, tvrdí architekti německé energetické revoluce. Až po týdnech a měsících začali připouštět, že ambiciózní plán může ztroskotat, protože chybějí tisíce kilometrů přenosových tras v severojižním směru – a vůbec není jisté, zda vzniknou.

A tím se vracíme na začátek. Obyvatelům Ilmenau na severní straně Durynského lesa se nelíbí, že by chystaná „energetická dálnice“ měla přetít a zničit panenskou přírodu. Coburští z opačné strany pohoří své durynské sousedy chápou a spolufinancují přípravu žaloby proti nové trase.

Zda se horské hřbety se staletými lesy skutečně ubrání energetické revoluci, nedokáže dnes s jistotou říci nikdo. Jejich obránci se však už na vlastní kůži přesvědčili, že protiatomový obrat bude ještě hodně bolet – a nejenom je.

Zdroj: MF Dnes, Daneš Burket

zpět na úvodní stránku