Blud o energetickém záhumenku

Konečně něco nového! chtělo se zvolat nad tradičně protitemelínskou úvahou Martina Sedláka (Politický risk s příliš drahým atomem, LN 13. 3. 2012). Tentokrát se totiž představil nikoli jako pracovník Hnutí Duha (dotovaného hornorakouskou zemskou vládou), nýbrž jako výkonný ředitel Aliance pro energetickou soběstačnost. Dalo se tedy očekávat, že nabídne nová, použitelná řešení.

Ve skutečnosti ale jeho článek jen dílem opakuje staré polopravdy a nepravdy a dílem předkládá čtenáři, který nezná fakta, k uvěření nové. Jednou z nich je tvrzení, jak německá energetika výtečně přestála arktickou zimu a ještě přitom, byť naši sousedé odstavili osm atomových bloků, zachraňovala Francii spoléhající stále na jádro. Tento příběh puštěný do oběhu architektem energetické revoluce, spolkovým ministrem životního prostředí Norbertem Röttgenem, živil německá média přesně jeden den. Vzápětí se totiž ukázalo, že za arktických mrazů, kdy navíc nevál vítr a nesvítilo slunce, se naopak musely aktivovat sjednané zálohy v rakouských mazutových elektrárnách, jinak by měla problémy samotná německá energetika.

Jen v Česku a Rakousku padlo tvrzení o německé záchraně francouzských domácností ohrožených vymrznutím na úrodnou půdu a žije vlastním životem bez ohledu na realitu. Šéf Spolkové agentury přenosových sítí Matthias Kurth k tomu poznamenal, že nějaký týden by Německo mohlo Francii – kde několik únorových dní nestačily jaderné bloky nebývale vysoké poptávce po elektřině na vytápění, a nikoli, jak tvrdí Sedlák, že byla údajně odstavena polovina reaktorů – pomáhat. Celkově však Německo dováží z Francie mnohonásobně víc proudu než naopak. Evropské sdružení přenosových sítí Entso-e uvádí za loňský rok německý vývoz do Francie 139 GWh při dovozu 20 315 GWh. Mimochodem, předloni, ještě se všemi jadernými bloky, importovali Němci jen 15 126 GWh, když vývoz činil 795 GWh.

Pozoruhodná, nicméně velice nekorektní a zavádějící, je Sedlákova argumentace dánským vzorem. Tvrdí, že dánská vláda „počítá s odchodem od uhlí a kompletním přechodem na elektřinu a teplo z větrných, bioplynových či solárních zdrojů již od roku 2035. Celá ekonomika včetně dopravy pak přepne na čisté zdroje do poloviny století.“ Zapomněl ale dodat, nebo spíš úmyslně zamlčel, že onomu „kompletnímu přechodu“ kryjí záda spolehlivé energetické zdroje dánských sousedů, především Švédska, které vyrábí polovinu elektřiny v jaderných elektrárnách běžících 24 hodin denně, sedm dní v týdnu, bez ohledu na sluneční svit a sílu větru. Takže ani v případě, že náhodou zavládne bezvětří jako během letošní zimy, se Dánové nebudou muset klepat – ani zimou, ani obavami z blackoutu.

Vizi energetického záhumenku, díky němuž se rodiny a úřady zbaví závislosti na každoročně se zdražujících energiích, snad ani Martin Sedlák nemůže myslet vážně. Před stále dražšími energiemi v naší nepříliš větrem ani slunečním svitem obdařené zemi není kam utéci. Spolehnout se na vlastní domácí zdroje? A odkud budou brát elektřinu průmyslové firmy? Kde pak budou na „vlastní energii“ vydělávat lidé, kteří po ní touží?

Má však pravdu, když mluví o politickém risku. Je skutečně velice riskantní spoléhat se na jedinou správnou cestu, kterou rýsuje společně s dalšími věrozvěsty levné fotovoltaiky (někdy vbrzku) a podobných supermoderních, superchytrých řešení. Ostatně Češi platí za pár let solárního boomu ve velkém už nyní. Tuto kouli nákladů povlečou za sebou ještě dlouhá desetiletí, jakkoli se jim to může nelíbit.

Zdroj: Lidové noviny, Daneš Burket

zpět na úvodní stránku