Mezinárodní agentura pro atomovou energii mne pozvala přednášet o jaderné komunikaci pro Asian Nuclear Safety Network – tak jedu. Do Filipínské Manily se letí přes Amsterdam, odtamtud je to přes Sibiř 12 hodin. Cestou do Amsterodamu bylo vidět spousty větrníků. Celé Německo je jimi osázeno, shora vypadá jak jarní louka posetá trsy sněženek. Nevěděla jsem, že už je to u nich až tak husté. V Manile 16. října 2011 je 31 stupňů a 100% vlhkost. Organizátorem workshopu je Filipínský jaderný výzkumný ústav.

Jednání IAEA bylo pojato ve velkém stylu, co se týče oficiálnosti: zahajovalo se hymnou, na stolech byly vlaječky zemí, předsedali ředitelé energetické společnosti, jaderného výzkumného ústavu, který vykonává i funkci dozoru, a kongresman, hlasitě a přesvědčivě horující pro jádro. Vyjádřili politování nad Fukušimou, ale jsou přesvědčeni, že jádro má velkou budoucnost, zejména v Asii a všech rozvíjejících se zemích, které nutně potřebují energii za přijatelné ceny. Podivují se, proč některé vyspělé země v Evopě rezignovaly na jádro – vždyť levná elektřina je klíčem k prosperitě!!! Zejména kongresman uváděl příklady o bezpečnosti a výhodnosti jádra a apeloval na účastníky přenášet tyto informace dál. Filipíny stále chtějí JE v dlouhodobém výhledu. Jejich první, nikdy nespuštěná, JE Bataan je nyní od léta otevřená jako turistická atrakce, ukazují na ní všechna bezpečností opatření, zájem veřejnosti je prý velký.

Spolu se mnou je lektorem Kjell Andersson ze Švédska. Dříve byl inspektorem jaderné bezpečnosti, nyní si založil konzultantskou společnost. Uvádí příklady pozitivního výsledku hledání hlubinného úložiště – Finsko (2000), Švédsko (2011), WIPP v USA (v provozu od 1999), Bure, Francie, dosud podzemní laboratoř, ale předpokládá se, že se stane hlubinným úložištěm. Česko a pětileté moratorium pro SURAO na hledání místa pro úložiště uvádí naopak jako příklad špatné komunikace. Příklad z Kanady: v r.1998 vybrali místo, konstatovali, že technicky je vše v pořádku, ale že to není připraveno ze sociálního pohledu, tak z celého projektu nebylo nic. Zmiňuje švédský program hledání hlubinného úložiště. V r. 1992 začali, 2010 zahájili licenční proces ve vybrané lokalitě, který bude trvat 3 roky. Zvolili způsob Everything on the table, společné diskuse se zástupci všech zúčastněných stran, včetně oponentů a sociologů. Poučili se, že potřebují ne jednosměrnou komunikaci, ale především zapojení všech zúčastněných stran. Zmiňuje projekty COWAM, RISCOM, ARGONA, IPPA, InSOTEC (pokud vím, všechny jsou poněkud akademické a odtažité od praxe). Ukazuje tvorbu různých projektových skupin zapojení zástupců lokální veřejnosti např. v komunikaci SURAO při výběru místa hlubinného úložiště, příklad lokálního partnerství ve třech potenciálních lokalitách LLIW úložiště v Belgii a informuje o speciální skupině na výzkum ukládání RAO do měděných kontejnerů ve Švédsku, která měla dobrou publicitu. Z každého zasedání skupiny se udělá zápis, který účastníci připomínkují, autor zápisu pak komentuje ty připomínky a vše se zveřejní. Navrhuje ustanovit na komunikační proces speciální legislativu, ale ne příliš podrobnou, aby neomezovala kreativitu. Jinak mluvil jen o samé teorii.

Workshop vede Jean-René Jubin z IAEA. Také on byl dříve inspektorem – na francouzském přepracovacím závodu La Hague. Doporučuje publikace IAEA, mluví hlavně o systému bezpečnostních standardů a regulací. Pro úspěch jaderné komunikace je nejdůležitější a nevyhnutelná důvěryhodnost toho, kdo komunikuje – instituce i jednotlivce. Místo obvyklého výrazu pro cílové skupiny „stakeholders“ vymysleli nový termín: PIP - public and interested parties. (Nedoporučuji, abychom to převzali a cílovým skupinám říkali „pípáci“...)

O přestávce se mnou mluvil pan Hiro Tanaka, který byl v létě členem mise OSART na Dukovanech a velmi elektrárnu chválil, zejména její organizační schopnosti a havarijní připravenost.

Fumie Otake z NISA (japonský regulátor), mluví o tom, jak komunikovali při Fukušimě. Jestli jenom takto, jak slečna uvedla, tak se nedivím, že jsou teď v Japonsku lidé proti jádru: vydávali pouze oficiální tiskové zprávy, zřídili Call centrum – bylo otevřeno od 17. 3., od 8.30 do 20 h., obsluhovali ho lidé z úřadu regulátora, od května pak najali agenturu. K dnešku obsloužili cca 16000 hovorů, nejvíc bylo 500 za den. Průměr byl 400 za týden, nejvíc dotazů bylo odjinud než z Fukušimského regionu (jasně, tam byla evakuace). volalo 2x více mužů než žen. Hlavní témata: vývoj situace, kontaminace, evakuace, záchrana domácích zvířat, stížnosti na TEPCO, konstruktivní návrhy co dělat, dotazy z médií. Prezentace byla nudná a nic nám neřekla, kromě statistiky telefonních hovorů. V zákulisí nám Japonci řekli, že NISA komunikačně zklamala, po Fukušimě ji přejmenovali a snad i přestrukturovali.

Haruhisa Otsuka, manager společnosti Chubu Electric Power měl prezentaci zajímavější. v Chubu pochopili, co ta komunikace chce. V r. 2001 měli na jejich JE Hamaoka krátce po sobě dvě bezpečnostní události – prasknutí trubek. O druhé z nich informovali se 17 hodinovým zpožděním. Jasnou reakcí bylo nařčení, že to chtěli zatajit, a super negativní odezva. Proč tak dlouho? Báli se totiž reakce veřejnosti, že to je druhá v krátké době po sobě! Ve skutečnosti ovšem vyznění bylo horší, než kdyby to udělali včas. Kromě toho neměli nacvičenou krizovou komunikaci a nezvládli krizi zmanažerovat. Ale snažili se z toho poučit. Udělali analýzu, jak Japonci vnímají nejistotu, a došli k překvapivému závěru: narozdíl od Američanů, kteří berou nejistotu jako normální součást života, japonská mentalita vyžaduje eliminaci nejistot a nepřesností. Nejistotu cítí silně jako ohrožení a žádají její odstranění ze života. Provozovatel elektrárny uzavřel s lokální vládou smlouvu, že její vyslanci mohou kdykoliv přijít do elektrárny a požadovat předvedení bezpečnostních opatření. Změnili způsob oznamování událostí – dříve nekomunikovali nic, co nemuseli podle zákona ohlásit dozoru. Nyní aktivně komunikují o každé sebemenší události okamžitě na webu a lokální vládě. Dále se rozhodli, že budou o všem informovat vlastní zaměstnance. Zpočátku se setkali s neporozuměním: „proč nás s tím obtěžují, tohle si přece má vyřídit oddělení XY samo!“ Pak na to ale zaměstnance zvykli, což se vyplatilo ve všeobecné informovanosti. Poučení zaměstnanci pak mohou šířit správné informace dál. Nyní razí tezi „ukaž provoz takový, jaký je doopravdy“. Narazili i u té lokální vlády: její členové informovanost uvítali, ale sami se báli přenést informaci dál do lokality! Chubu má zřejmě osvícený management, tak vytrvali, a otevřenější komunikace nese ovoce. Dřív noviny o nějaké události referovaly senzacechtivě a negativně, nyní už jen věcně. I v Japonsku, přes odlišnou mentalitu, se ukázalo, že otevřenost a informovanost přináší lepší vnímání rizik a bezpečnosti. Nadšeně v této komunikaci pokračují a přestože Hamaoka je na seismicky ohroženém místě, dařilo se jim uklidnit lidi po Fukušimě. Hodně používají kreslené obrázky a komixy – vytvořili po Fukušimě komixové znázornění opatření proti cunami. Komunikují víc na webu, twitteru, vzdělávají vlastní zaměstnance, pořádají dny otevřených dveří. Zveřejňují na webu monitoring radiační situace. Před zavezením nového paliva MOX obcházeli dům od domu a vysvětlovali – obešli takto 80 000 domů! Objevili kouzlo toho, že vzdělají-li zaměstnance, získají několik stovek pozitivních a důvěryhodných komunikátorů! Od r. 2007 ustanovili něco jako naší Občanskou bezpečností komisi. Zjistili, že musejí mluvit vždy pravdu, informovat otevřeně, mluvit jednoduše a srozumitelně, a že poctivost je zkratkou k získání důvěry veřejnosti.

Hirohisa Tanaka z IAEA mluví o stupnici INES. Historie vzniku sahá k Černobylu, v r. 2008 byla rozšířena z oblasti jaderné energetiky i na oblast používání radionuklidů a ionizujícího záření. Užívá se ve více než 90 zemích světa. Zde ve východní Asii se bojí ji používat, protože tvrdí, že když začnou mluvit o riziku, lidé jim řeknou „jak to, vždyť tvrdíte, že je to bezpečné a nic se nemůže stát, tak co nám povídáte o stupnici havárií!“ Už chápu, proč mnoho jaderných průšvihů přicházejících z Japonska, vypadalo hůře, než jaké ve skutečnosti byly. Tady je zvykem hodně věcí tajit a komunikovat o negativech se považuje za nepatřičné a nebezpečné.

Snažím se je přesvědčit, že akceptance jádra se zvyšuje, čím víc se o něm komunikuje, byť o rizicích. Uvádím příklad pozitivní komunikace při bezpečnostních cvičeních na elektrárnách. Vůbec kromě představení českého jaderného programu a jaderné komunikace uvádím hlavně konkrétní příklady. To je to, co tu potřebují. O teorii komunikace slyšeli hodně, ale nejcennější je pro ně slyšet a vidět, co funguje, co ne, jaká slova používat, kterých se vyvarovat, jak pracovat s novináři, atd. Tady je zatím zvykem považovat všechny novináře za nepřátele a odpůrce – tak se podle toho k nim chovají, a tak také podle toho vypadá výsledek a dopad na veřejnost (která je ostatně také vnímaná víc jako nepřítel a ignorant). Účastníci mi za příklady dobré praxe velmi děkovali, zajímali se zejména o způsoby komunikace v lokalitách, vzdělávací aktivity, komunikaci při výběru záložního skladu na použité palivo a o přeshraniční komunikaci.

Další den pokračují cvičení přípravy komunikačního plánu a účastníci také rokují o přípravě nového orgánu společného pro asijské země – Asian Nuclear Safety Network Communitation Technical Group. Jsou si vědomi toho, že potřebují harmonizovat své komunikační principy, že na to budou potřebovat lidi i peníze. Myslím, že světová jaderná komunita potřebuje, aby to udělali. Překvapilo mne, jak moc začal usilovat o postavení jaderné elektrárny Bangladéš. Rychle jim roste populace, průmysl, nutně potřebují energii. Plyn už dochází.

Na vysoké úrovni (znalostí a schopností) byla Vietnamská delegace. Čeští politici a průmyslníci už byli ve Vietnamu vyjednávat o pomoci při výstavbě jaderné elektrárny. Z Thajska přijel jen jeden zástupce, ostatní nemohli kvůli strašné povodni v jejich zemi. Z Číny také jen jeden, ostatní režim nepustil. Malajská delegace byla šikovná, zatím se více než na stavbu vlastní jaderné elektrárny soustřeďují na otázky kolem přípravy úložiště jaderných odpadů. Těžební společnost Petronas ale varuje, že domácí plyn jim dojde už v roce 2018! V Indonézii uvažovali před asi 20ti lety o jaderné elektrárně na Jávě, ale pro odpor veřejnosti přesunuli uvažované místo na Sumatru. Další účastníci přijeli z Koreje a samozřejmě z Filipín.

Kolegové z Japonska při dotazech na Fukušimu krčí rameny. Nad prvním reaktorem se staví ochranná obálka z plastické hmoty, bude se stavět asi i nad druhým. Teplotu v reaktoru se daří držet kolem 70 a 80 stupňů, takže už se nemusí vypouštět pára, která s sebou nese radioaktivní cesium. Radioaktivita v okolí klesla na polovinu. Brzy se snad už budou moci vrátit aspoň někteří evakuovaní lidé domů. Stále není jasné, co všechno se vlastně stalo, inspekce postižených reaktorů je nemožná, protože spodek reaktoru je zaplaven vodou. Z chladicí vody odstraňují cesium, aby ji mohli znovu použít a množství potřebné vody tak snížili. Staví nádrže, do nichž ji budou přepouštět, a staví nornou stěnu proti moři, aby při přepouštění voda neunikala do moře. Jsou pevně přesvědčeni, že reaktorová nádoba a hlavní komponenty jsou v pořádku, ale že je asi prasklá některá z malých trubek. Jeden z účastníků byl ze servisní organizace, která dělá na Fukušimě technické záchranné práce, a říkal, že TEPCO neposkytuje informace v podstatě ani jim. Že jim říká – vy se starejte o tento úkol a ostatní není vaše věc. Největší strach nyní mají z toho, kdyby přišla další cunami. Náhradní zásobování chladicí vodou je pochopitelně křehčí, než bylo původní zařízení. Spoléhali by v takovém případě na mobilní způsoby chlazení.

Poslední den byla exkurze do jaderné elektrárny Bataan 100 km na severozápad od Manily. Začali ji stavět v r. 1976 jako odezvu na ropnou krizi. Výstavba byla zastavena po havárii TMI, 1984 obnovena a v r. 1984 byla elektrárna s 621 MW lehkovodním Westinghose reaktorem téměř hotová, včetně horkých testů a synchronizace se sítí. V r. 1986 svrhla revoluce presidenta Marcose a jeho nástupce Aquino, právě pár dní po Černobylu, rozhodla elektrárnu nespustit. Elektrárna je konstruovaná na zemětřesení větší, než bylo letošní v Japonsku. Nové vedení státu se pak soudilo s Westighouse, že stavba byla předražená, nařklo svrhnutou vládu ze zkorumpovanosti. Soud však rozhodl, že to není pravda a že musí být zaplaceno. Částka 2,3 mld USD se stala dlouholetým státním dluhem, který byl splacen až v r. 2007. Dá se tedy říci, že elektrárna se stala obětí revoluce. Syn paní Aquino je prý pro jádro, ale nemůže přece říci, že se jeho matka mýlila. Další vlády se snažily přestavět elektrárnu na uhlí nebo ropu, ale jiné alternativy byly vždy neefektivní. V r. 1997 prodali nepoužité palivo Siemensu. Zakonzervování elektrárny se stalo příčinou vysokých cen elektřiny. Elektrárna je nedotčená, stále udržovaná, její uvedení do provozu by ale stálo 1 mld. dolarů. V květnu 2011 rozhodli otevřít ji veřejnosti jako turistickou atrakci a udělat z ní jaderné informační centrum, na kterém mohou ukazovat a vysvětlovat technologii a bezpečnostní opatření. Dosud (od května) měli asi 10 000 návštěvníků, hlavně studenty technických oborů. Platí se symbolické vstupné (našich asi 20 Kč). Filipíny chtějí veřejnost přesvědčit o potřebnosti nové jaderné elektrárny. Procházíme opuštěnými prázdnými prostory, průchodem skrze 1 m silný betonový kontajnment a druhou ocelovou vrstvu, kterou prý svařovaly výhradně ženy, protože prý mají na tuto práci jistější a pečlivější ruku. Výstavba a spouštění byla prací místních lidí, když se dozvěděli, že spuštěná nebude, zoufale demonstrovali, protože kromě rybaření tu není co jiného dělat. Prováděl nás Dr. Mauro Marcelo, odborník, který s elektrárnou spojil celý svůj život. Je mu jasné, že dnes působí opravdu jako Jurský park – všechna zařízení a počítače jsou z 80tých let – tak se aspoň snaží přednášet o jádře veřejnosti. „Dvojče“ této elektrárny stojí v korejském Kori a pracuje. Filipíny jsou druhé na světě ve využití geotermální energie, většinu elektřiny však vyrábějí z uhlí a plynu. Desetkrát dráže, než by ji vyráběla Bataan... Mají také přečerpávací vodní elektrárnu, ale pro jiné obnovitelné zdroje, slunce a vítr, prý tu nejsou vůbec vhodné podmínky, proud z nich by byl ještě mnohem dražší. Nemají žádnou oficiální energetickou politiku, moc by ji potřebovali. Řízeně tady vypínají proud v různých časech v různých sektorech, protože musejí šetřit....

Z Manily do Bataan jedeme tři hodiny. Aspoň vidíme zdejší krajinu. Na severu se náhle zvedají poměrně vysoké hory, některé z nich evidentně sopečného původu. Kolem silnic roste rýže, zrovna je jedna ze zdejších tří sklizní. Suší rýži rovnou na silnici, kde je více pruhů, tak v odstavném pruhu, kde jsou jen dva, tak jeden zaberou rýží a jezdí se jen druhým. A když jedou dvě auta proti sobě, tak zkrátka jedno jede přes rýži. Večer ji smetají do pytlů a asi nesou do mlýna oloupat. Je tu všude mnoho škol (rychle rostoucí populace). Z elektrárny nás vzali na oběd na pláž, patřící k jadernému areálu, který je dnes užíván jako treninkové středisko a ubytovací zařízení. Je to krásná zátoka, na moři loví bývalí jaderníci mořskou žoužel. Z mezinárodního systému jaderných informací NucNet právě přišla zpráva, že v Paříži zasedá Mezinárodní energetická agentura IAE a že vydala zprávu, že do roku 2035 se zvýší potřeba elektřiny na světě o jednu třetinu a že se proto bude muset do energetiky investovat 40 triliónů dolarů (28 triliónů eur). Asijští kolegové vědí svoje – většina se bude investovat právě tady.

Marie Dufková

zpět na úvodní stránku