Mít, či nemít energii

Spotřebitelé elektřiny spolu se státem letos přispějí na podporu výroby elektřiny z obnovitelných zdrojů více než 32 miliardami korun. A čtyři miliardy budete ještě muset doplatit, varuje zákazníky Energetický regulační úřad.

Tuto informaci přinesla tuzemská média ve stejný den jako zprávu o „nástřelech“ nové, tentokrát snad už závazné energetické koncepce na padesát let. Lásce veřejnosti k senzacím vyšla, jak se ostatně sluší a patří, vstříc tím, že vypíchla jedinou variantu – postavit až deset jaderných bloků. Označila ji vesměs za nesmyslnou megalomanii, čímž překvapivě předčila i naše německé sousedy: Pokud o této možnosti referovali, jako například Süddeutsche Zeitung, pak v ryze informační rovině, bez jakékoli hysterie.

Nevím, co bude za padesát let, a netuším, zda se zbytek Evropy včetně východní připojí k Němcům (likvidace atomové energetiky do deseti let), Švýcarům (do 25 let) a Italům, kteří návrat k ní zcela odmítli. Nemám nejmenšího zdání, zda skutečně budeme i za půlstoletí vyrábět současných 80 terawatthodin elektřiny ročně, z níž nějakou pětinu vyvážíme.

A žádný prognostik si dnes netroufne odhadnout, zda v té době bude zájem o českou elektřinu. Mimochodem, podle spolkového energetického svazu BDEW se v letošním prvním pololetí v porovnání se stejným obdobím loňského roku zvýšil německý dovoz české elektřiny na bezmála sedminásobek a dosáhl 5,6 terawatthodin. Z Česka (a Francie) se do Německa, které v březnu odstavilo osm atomových bloků, importoval především jaderný proud, připomněl svaz.

Beru tedy „uniklý návrh“ z dílny ministerstva průmyslu jen jako nástřel – a musím se smát rozhořčeným komentářům v médiích i z dílny „energetických expertů“ ekologických iniciativ. V energetice se přijímají investiční rozhodnutí na desítky let a firmy počítají se stabilitou státní politiky. Pravda, v Německu na to doplatily koncerny provozující jaderné elektrárny, když jim vláda svými piruetami obrátila podnikatelské plány v trosky, podle všeho bez jakékoli náhrady.

Budoucnost české energetiky nemá reálně příliš na výběr. Chceme být nezávislí na zahraničí? Chceme mít bezpečné dodávky elektřiny, tepla a pohonných hmot v dopravě a dalších odvětvích? Chceme si nadále užívat vymožeností současné civilizace? Počítat můžeme jen s tuzemským uhlím a uranem, v míře menší než malé s obnovitelnými zdroji a úsporami, zbytek, především ropu a zemní plyn, musíme dovážet, případně nahradit – třeba elektřinou.

Souhlasím s tím, že nejlevnější energie je taková, která se nespotřebuje. Leč i zde jsou limity a také do úspor se musí vkládat energie – a samozřejmě peníze, hodně peněz. Tuzemský úsporný potenciál 40 procent spotřeby (energie celkem, elektřiny?), jak ho spočítali zahraniční přátelé našich energetických revolucionářů, je navíc jen potenciál. Stejně jako zhruba 10 terawatthodin elektřiny ročně ve větrnících či 15,6 terawatthodin ve fotovoltaice – to pokud bychom celé, ale úplně celé Česko zastavěli solárními panely.

Těžební limity v severních Čechách neprolomíme! Ruský zemní plyn nás vrhne do nového, ještě většího područí Ruska! Jaderné zdroje? Také fuj!

Tak co ponecháme našim potomkům? Budeme spoléhat na to, že se vše „nějak“ vyřeší? Že se třeba uspoříme, pokud ještě vůbec dokážeme šetřit, k hospodářskému a sociálnímu kolapsu? Možná do té doby zažijeme průlom nejen energetický, a Česko nebude potřebovat ani tolik, co dnes? Třeba…

Zkusme se zbavit ideologických předsudků a buďme realisty. Více než poloviční závislost na jednom zdroji elektrické energie považuji za nerozumnou. Máme ji v Česku už nyní a víme, že ani polovina elektřiny z uhlí není dlouhodobě udržitelná. A jak bude vypadat druhá polovina? Mix uranu, zemního plynu, vody, slunce a větru? Nebo prohození role uranu a uhlí?

Stojíme, stejně jako naši němečtí sousedé, před energetickou revolucí. Ať zvolíme jakýkoli projekt, bude hodně, velmi hodně drahá: Ostatně jen letos už kvůli razantnímu startu solární revoluce podpoříme my, odběratelé, jak jsme se dočetli v úvodu, obnovitelné zdroje 36 miliardami korun. Za dvacet let si tak připlatíme třičtvrtě biliónu – jeden každý Čech tedy 75 tisíc.

Chceme to tak? Nebo si přejeme něco jiného?

Zdroj: MF Dnes, Daneš Burket

zpět na úvodní stránku