Rychlá ani levná řešení neexistují

Není pochyb, že obnovitelným energetickým zdrojům patří budoucnost. Dokonce se zdá, že hrozba vyčerpání fosilních paliv, v první řadě ropy, urychlí vývoj nových technologií, daleko efektivnějších než současné nebo dnes doporučované. I když problém má několik zásadních ale, která působí navzájem i proti sobě a s dynamikou, již lze jen těžko odhadnout.

Dokážeme si dnes představit, kdy se vyčerpají fosilní paliva a jak bude ten okamžik vypadat? Ze dne na den? Anebo pro někoho se vyčerpají, neboť budou tak drahá, že se změní v nedostupný luxus? Či snad jsou i fosilní zdroje nevyčerpatelné, protože trh vše srovná a jeho neviditelná ruka omezí jejich spotřebu? Co když si je dokážeme vyrobit sami? Je vůbec Země dimenzována na více než řekněme deset miliard obyvatel a za jakých podmínek?

Otázka stíhá otázku a odpovědi se jen snažíme odhadovat – s přesností, která se nemusí limitně blížit skutečnosti. Připusťme však, že se pokusíme nahradit trh a nasměrovat energetiku ke stoprocentně obnovitelné, tedy takové, která nevyužívá uhlí, zemní plyn ani jaderné zdroje. Věrozvěsti podobného vývoje po havárii jaderných reaktorů ve Fukušimě a německé energetické revoluci likvidující všechny domácí jaderné bloky do deseti let se dnes přemnožili a jeden jako druhý nabízejí rychlá a levná řešení, jež by společnost, a nejlépe veškeré lidstvo, přivedly hned zítra do obnovitelného ráje.

Experti všech barev, nejen zelení, se předhánějí, jak stačí jen trochu zabrat, a budeme v něm. Kdo nechápe, je zpátečník, zastánce starých pořádků, po staročesku konzerva. Jenže jak už to v životě bývá, podobná řešení se vyskytují snad jenom v pohádce.

Jistě je správné, že bavorská automobilka BMW vyvíjela koncem minulého století vodíkový automobil; palivo se mělo vyrábět elektrolyticky, v první řadě z obnovitelných zdrojů. Výsledky asi nebyly příliš povzbuzující, jinak by se jimi mnichovský producent špičkových vozů chlubil ve velkém a jeho limuzíny by zaplavily nejen bavorské silnice. Technici by jistě vysvětlili, že při ročně ujetých 20 tisících kilometrů by každý takový vůz potřeboval vedle závodu na rozklad vody a nezbytné infrastruktury také zázemí čtyřicetikilowattové solární elektrárny o rozloze zhruba 20 arů…

Zásadní problém stoprocentně obnovitelné energetiky netkví navíce ani tak ve zdrojích jako ve schopnosti jejich pružnosti nebo mobility. Elektromobil BMW s palivovým článkem bude ekologický pouze za předpokladu, že se vodík bude vyrábět pouze z obnovitelných zdrojů. Všechny ostatní, byť jsou dostupnější a levnější, vypouštějí více emisí než klasický benzín či motorová nafta.

A ona mobilita znamená i schopnost dodávat proud v množství a době odpovídající poptávce spotřebitelů. Energetická revoluce tedy bude znamenat zásadní změnu ve výstavbě přenosových sítí a hlavně – hledání způsobu, jak „uskladnit“ vyrobenou elektřinu v čase, kdy ji nepotřebujeme.

Jako ekonomicky i energeticky nejvhodnější se jeví přečerpávací vodní elektrárny. Vzhledem k tomu, že vědci nenašli jiný způsob skladování přebytků proudu než jeho přeměnu v potenciální kinetickou energii, neobejde se bez nich žádná energetická transformace. Náměty, jimiž dnes hýří němečtí „stoprocentně obnovitelní“, nenabízejí nic jiného.

Jeden příklad za všechny: vodík získaný elektrolýzou (větrný a solární proud) se sloučí s oxidem uhličitým a vznikne metan, v zásadě umělý zemní plyn. Uváděnou 60procentní účinnost tohoto cyklu sice odborníci zpochybňují, avšak zcela jistě z ní ještě polovinu ubere zpětná přeměna plynu na elektřinu v plynových blocích.

Opakuji: Obnovitelné energetice nepochybně patří budoucnost. Její potenciál je vskutku nevyčerpatelný, přinejmenším na nejbližších několik miliard let, co bude svítit Slunce. Avšak lepší než podporovat mohutnými dotacemi výstavbu nestabilních a se zhruba 20procentní účinností nepříliš výhodné solární či větrné zdroje se mi zdá investovat do komplexního rozvoje obnovitelné energetiky tak, aby vznikl skutečně efektivní a stabilní systém. Že ho nebudeme mít dnes ani zítra a zřejmě ani za desetiletí, je nabíledni.

Zdroj: Lidové noviny, Daneš Burket

zpět na úvodní stránku