Konec elektrického věku?

O české zálibě v jednoduchých řešeních a jediné pravé pravdě

Vraťme se o devět roků zpátky, do srpna 2002. Miroslav Ševčík z Liberálního institutu si vzal kalkulačku a spočítal, že Praha vůbec nemusela skončit pod vodou. Zájemce odkazuji na web institutu www.libinst.cz, kde si lze přečíst jeho článek Povodně a základní jednoduché počty. Ostatní, koho nezajímá metodologie, ušetřím nudného a bohužel zgruntu falešného výkladu.

Jen tolik: Pan Ševčík hledal viníka zaplavené Prahy a našel ho. Při nehodách na železnici to většinou odskáče výhybkář nebo výpravčí, za povodně jsou zodpovědni vodohospodáři, kteří nepřipravili řádně manipulační řády (a stačilo tak málo – upouštět jen o málo více vody z nádrží vltavské kaskády!), a za havárii ve Fukušimě mohou projektanti, kteří tak nějak nepočítali s tím, že vlna tsunami může být třikrát větší, než udávají pravděpodobnostní propočty.

A kromě toho existuje ještě jeden zásadní viník: Člověk, který v honbě za blahobytem a ziskem přezírá rizika a neuvědomuje si, že jaderná energetika je „nezvládnutá“ (někteří lidé dokonce tvrdí, že „nezvládnutelná“) technologie, a proto ji kvůli Fukušimě zakažme, nejlépe na celém světě.

Tato idea, sama o sobě poněkud nesmyslná, se pak podkovává v našich zeměpisných šířkách hrozbou havárie, která by nadobro zahubila hustě osídlenou Evropu, a výpočty hodnými páně Ševčíkovými, že vyvážíme produkci celého Temelína nebo Dukovan. Na druhé straně Šumavy a Krušných hor se zase politici trumfují, zda, obrazně řečeno, skoncují s atomovou energetikou za týden, anebo až za čtrnáct dní. A všem jim nadšeně tleskají jiní lobbisté, kteří cítí obrovské kšefty, když vypadne ze hry konkurent.

Pravda, tvrdí neustále, že atom hraje ve světové energetice marginální roli, ale ona čtvrtina německé nebo třetina tuzemské elektřiny je příliš lákavá na to, aby se o ni nestrhl boj. O bezpečnost německé jaderné energetiky jde až v poslední řadě – vždyť o úplném a definitivním odstavení všech reaktorů hodlá spolková vláda rozhodnout už v červnu, bez ohledu na to, jak dopadnou zátěžové testy ve druhém pololetí.

Německá solární lobby se ústy šéfa společnosti Solarworld Franze Asbecka nechala v deníku Handelsblatt slyšet, že díky raketovému růstu této branže je možno odstavit německé jaderné bloky v roce 2020 – a možná ještě dříve; navíc prý jediným neštěstím, které může tento zdroj postihnout, je zatmění Slunce. Docela vtipné, že?

Stejně optimisticky mluví uhelná lobby, jež má svého představitele v komisi kancléřky Merkelové. Šéf hornických, chemických a energetických odborů Michael Vassiliadis nedvojsmyslně prohlásil, že „přechodovou technologií“ do éry obnovitelné energetiky bude uhlí, a nabídl, že jeho branže to dokáže.

Větrná lobby se do těchto půtek příliš nezapojuje a sází spíš na vizi eurokomisaře Günthera Oettingera: V Evropě budou na severu obří větrné farmy a na jihu neméně velké solární parky. Propojí je inteligentní sítě, které dodají dostatek proudu ve správný okamžik na správné místo.

Jak prosté, že? A jakkoli se všichni bojovníci proti atomu shodují, že katastrofa ve Fukušimě – připomeňme znovu, že ji způsobilo nikoli zemětřesení, nýbrž tisíciletá, možná dokonce dvoutisíciletá vlna tsunami – bylo obrovské neštěstí, vskrytu se možná radují, že přišla jako na zavolanou. Pravda, výčitky svědomí si nedělají – co na tom, že z oněch 25 tisíc mrtvých nebo pohřešovaných Japonců, které má na svědomí březnové zemětřesení a obří mořská vlna, žádný život neodnesla havárie ve Fukušimě! Co na tom, že bez přístřeší zůstaly stovky tisíc, možná milióny obyvatel, které spláchla voda?

Takový přístup má být vzorem pro Česko, radí tuzemští oponenti atomu. Stěžují si, že lidé u nás onu pravdu, kterou uzřeli a snaží se jim přiblížit, nechápou. Že stále podporují atom, protože je to tak naučil bolševik. A že jsou pro svůj „neordinární“ pohled na problém ostrakizováni, umlčováni atd. atp.

Tito věrozvěstové si nedokáží připustit, že by jejich „pravda“, jakkoli vycházející do jisté míry z reality, mohla trpět stejnou metodologickou vadou jako povodňové propočty páně Ševčíkovy. My přece nepotřebujeme tolik energie, potažmo tolik zdrojů, protože s německou pomocí jsme vytvořili program, jenž dokládá, že se u nás dá ušetřit nejméně 60 procent energie. Stačí jen zavelet, naplánovat několik pětiletek a budeme v ráji!

Za kolik? Přesnou cenu nikdo nepředložil, avšak lze dojít alespoň k hrubému odhadu. Jakkoli se vyhýbám „kalkulačkovým řešením“, přece jen jedno předložím:

Na tuzemských střechách, především však polích vyrostly solární elektrárny o celkovém výkonu více než 1800 megawattů, tedy téměř stejném jako obou temelínských reaktorů. Při ceně kolem 80 tisíc Kč za instalovaný kilowatt to představuje zhruba 150 miliard korun, podstatně více, než se vydalo za první dva bloky v Temelíně. Vzpomeňme si, jak před lety protiatomoví aktivisté poukazovali na to, že se cena Temelína vyšplhala na „neuvěřitelných“ téměř 100 miliard korun.

Zásadní rozdíl však tkví v tom, že jaderné (a uhelné) bloky dodávají elektřinu 24 hodin denně sedm dní v týdnu. Přihlédneme-li k nezbytným odstávkám, běží naplno kolem 7000 hodin ročně – kdežto solární v nejlepším případě jen tisíc hodin. Jinými slovy: zmíněných 150 miliard, které zaplatí v ceně proudu všichni spotřebitelé, přinesly výdělek bankám, jež poskytly úvěry, a provozovatelům, kteří získali výtečný způsob zhodnocení kapitálu. Ten, kdo platí, z toho nemá nic! Solární proud nepotřebuje, elektřiny je přece dost, ale přispět musí!

Nemám rád jednoduchá řešení složitých problémů – a energetická budoucnost naší civilizace představuje nadmíru komplikovanou otázkou. Točí se v ní bilióny eur, o které se ucházejí různé lobby tvrdící, že pouze ten její produkt je ten jedině správný a všespasitelný. Shodnu se se zastánci tzv. ekologické energetiky v jednom: Klíčem k udržitelné energetice není až tolik výroba. Nejsou to však ani pouze úspory. O budoucnosti civilizace založené na elektřině rozhodne, zda nalezneme způsob, jak proud skladovat.

„Slunce a vítr nám neposílají účty!“ tvrdí s mírnou dávkou nadsázky německý ministr financí Wolfgang Schäuble, když mluví o „nezbytném útlumu atomové energetiky“. Dodejme, že neúčtují palivo, vše ostatní je třeba zaplatit. Dnes stále ještě podstatně více než za elektřinu založenou na fosilních palivech – a není to jen a dokonce ani především proto, že by se do ceny elektřiny vyrobené z uhlí, plynu nebo atomu nezahrnovaly externí dopady těžby a spalování na přírodu.

Příčiny jsou dvojího rázu: Na jedné straně vítr a sluneční záření jsou velice „řídkými“ energetickými zdroji, na druhé straně účinnost přeměny této energie příliš nepřevyšuje využití potenciálu fosilních „energetických konzerv“. Optimisté uvádějí, že fotovoltaické panely dosahují účinnosti kolem 20 procent. Zhruba stejnou nebo jen o málo větší vykazují pohonné hmoty v silniční dopravě, mírně nad 30 procent atomové a k padesáti procentům se blíží nejmodernější uhelné bloky s kombinovaným cyklem.

Je to dáno fyzikálními zákony přeměny energie – ty, kdo chyběli ve škole, odkáži na jméno Nicolas Carnot (1796-1832) a cyklus nazvaný jeho jménem. Mimochodem, kdybychom současné uhelné či jaderné elektrárny využívali pouze v teplárenském režimu, což je samozřejmě nesmysl, dostali bychom se daleko za 80 procent.

Skladovat elektřinu ve velkém jsme se naučili zatím jen prostřednictvím přeměny proudu na kinetickou energii – tedy v přečerpávacích vodních elektrárnách. Výzkum ostatních způsobů (rozklad na vodík apod.) je zatím v plenkách. Zda strádá nedostatkem zdrojů, nevím. Jen si myslím, že kdyby se prostředky investované do bouřlivého rozvoje fotovoltaiky – Česko nikterak nezaostává za německým vzorem! – a větrných zdrojů vložily právě do výzkumu, přinesly by větší užitek.

Právě tady dochází na lámání chleba:

Nabízí se jako velice jednoduché řešení vize decentralizované energetiky. Její zastánci soudí, že malé místní zdroje budou díky chytrým sítím fungovat stejně dobře jako současné centralizované velkozdroje se základním, středním a špičkovým zatížením. Ideologie o pozitivním dopadu takového systému na demokratický vývoj společnosti má zřejmě zastřít sociální inženýrství jejích přívrženců, kteří zřejmě tuší, jakou revoluci by uskutečnění jejich vize vyvolalo ve fungování současné civilizace.

Možná není nejdokonalejší, možná nadměrně drancuje přírodní zdroje, možná skutečně vyvolává neúměrný růst obyvatelstva, na nějž Země není „stavěna“. Nedovedu si však představit, že někdo dobrovolně sleví ze svých nároků a že další osvícení ho budou následovat. Spoléhat pouze na tzv. obnovitelné zdroje znamená návrat do období, z něhož se lidstvo před staletími dostalo, když se naučilo využívat „energetické konzervy“ dřevo, uhlí a posléze i atom.

Tedy degrese?

Jakkoli se takové řešení jeví jako velice jednoduché, dávám přednost podstatně sofistikovanějšímu. Pracovně ho můžeme nazývat udržitelným nebo vyváženým energetickým mixem využívajícím efektivně všechny zdroje a moderní technologie. Zatímco decentralizovaná verze povede spíše ke konci elektrického věku, rozvoj současných možností a v první řadě vyřešení problému efektivního skladování elektřiny nabízí šanci dále tuto civilizaci rozvíjet.

V takovém případě bude zcela jedno, zda se při jejím získávání budeme opírat o fosilní nebo obnovitelné zdroje, které se naučíme využívat mnohem efektivněji. A nebude hrozit, že Země se změní v „cizí krajinu s ohořelými pahýly“, což může mít stejně dobře na svědomí drancování zdrojů jako, obrazně řečeno, návrat do jeskyní.

Zdroj: Právo, Daneš Burket

zpět na úvodní stránku