Fotovoltaika – hrobař obnovitelných zdrojů v Česku?

Už léta pláčou majitelé malých vodních elektráren, že se jim snižují výkupní ceny. Podstatně kratší dobu, o to však intenzivněji naříkají firmy připravující větrné parky, neboť povolování jejich výstavby trvá téměř stejně dlouho jako schvalování nových dálnic. Od Nového roku začnou lkát podnikatelé ve fotovoltaickém byznysu a následovat je budou s několikaletým odstupem budovatelé biomasových elektráren i zemědělci pěstující pro ně palivo.

V tzv. obnovitelných zdrojích je totiž něco shnilého, a bohužel nejenom v Česku. Ono něco, nazvěme to třeba ideologií všespasitelnosti, může způsobit, že tyto v zásadě čisté technologie skončí v propadlišti dějin. A přitom právě v době, kdy se lidstvo snaží omezit emise skleníkových plynů domnívajíc se, že vyvolávají globální oteplování, a zápolí se stále horší dostupností klasických paliv, by se pro jeho přežití nadmíru hodily.

Nejprve se o solárních elektrárnách u nás vůbec nemluvilo. Dokonce i při projednávání dnes tak hanobeného Zákona o podpoře obnovitelných zdrojů energie (180/2005 Sb.) se v únoru před pěti lety mluvilo o „bezbřehé podpoře větrné energetiky“, kvůli níž budou chybět peníze na rozvoj biomasové. A samotné hlasování mělo podle Miloše Kužvarta, jenž se spolu se svým nástupcem v čele resortu životního prostředí Liborem Ambrozkem zasazoval o přijetí zákona, rozhodnout „o tom, zdali naše energetika bude moderní, stabilní, diverzifikovaná, decentralizovaná, nebo na druhou stranu že to bude energetika, která bude svými kořeny, svými principy tkvět někde v období sedmdesátých a osmdesátých let minulého století“.

Už tady se o obnovitelných zdrojích uvažovalo v ideologických, nikoli odborných, racionálních kategoriích. Tehdy se však hlavní nepřítel spatřoval ve větrnících, dnes, se zkušenostmi posledních dvou let, se jím stala fotovoltaika.

Po zásluze, i když nikoli vlastní vinou. Jakkoli větrné turbíny nejsou v tuzemských podmínkách bez dotací konkurenceschopné, nezpůsobila uměřenost podpory z kapes spotřebitelů (z úrovně 2,60 pro elektrárny uvedené do provozu v roce 2005 na současných 2,23 korun za vyrobenou kilowatthodinu) to, co zvýšení ceny za vykupovaný fotovoltaický proud. Majitelé zdrojů uvedených do provozu do konce roku 2005 dostávali 6,04, od prvního dne roku následujícího, podle nového zákona na podporu výroby elektřiny z obnovitelných zdrojů, už 13,20 Kč/kWh. A přestože pro fotovoltaiky spouštěné v dalších letech se výkupní ceny snižovaly až na letošních 12,15 Kč/kWh, stát je, právě podle zmíněného zákona, garantuje, stejně jako odběr jejich produkce, po dobu dvaceti let.

A protože trhu ještě nikdo neporučil, stalo se to, po čem volali příznivci zelených energií. Ano, dnes jsou technologie drahé, ale za pár let, díky podpoře, jejich ceny a proud v nich vyrobený bude výtečně konkurovat klasickým uhelným, jaderným či plynovým zdrojům, hřímali a hřímají dodnes nejen u nás.

Od roku 2005, kdy poslanci schválili zákon o podpoře obnovitelných zdrojů, se přitom cena fotovoltaických instalací snížila za tři roky o třetinu – a výkupní cena proudu se ve stejné době více než zdvojnásobila. Její následující pokles lze označit jen za kosmetickou úpravu fasády, když se mělo razantně tahat za brzdu. Výhled vysokých dlouhodobých garantovaných zisků pak přilákal podnikatele i „podnikatele“ z domova a zahraničí. Kdo připojil solární park za poslední dva roky, má vystaráno. Kdo realizuje svůj projekt od Nového roku, vydělá méně, avšak nepřijde o záruku trvalého zisku. Tyto skvělé podmínky způsobily nekontrolovaný rozvoj solárních parků – mezi lety 2007 a 2008 u nás vzrostl instalovaný výkon desetinásobně, v roce 2009 pak meziročně dvacetkrát a stejný nárůst instalované sluneční kapacity můžeme očekávat i letos. V sousedním Německu, které mělo loni největší nárůst instalovaného výkonu ve fotovoltaice na světě, pochopili vážnost problému a vládní koalice přišla s návrhem na snížení výkupní ceny fotovoltaických instalací o 15 % a zrušení podpory instalací na zemědělské půdě. Podobná opatření od roku 2011 chystají například i v Itálii. Pokud bychom v České republice, která měla loni pátý nejrychlejší růst instalací slunečních elektráren na světě a v instalované kapacitě jsme dostihli i slunnou Francii, nepřijali obdobná opatření, mohli bychom očekávat další přesun zahraničních investorů ze západní Evropy k nám.

Už potvrzené výkupní ceny však budeme celých dvacet let hradit ve svých účtech my všichni tuzemští spotřebitelé, přestože jsme si fotovoltaiku neobjednali. Už dnes činí poplatky za obnovitelnou elektřinu přes čtyři procenta našich účtů, více než náklady za přenos elektřiny.

Kolik zaplatíme celkem? Odhady v řádu desítek miliard korun jsou spíše konzervativní. Jedněm přinesou zaručený zisk, zemi marginální zvýšení výroby proudu, jehož stejně máme, jak neustále připomínají tzv. zelená hnutí u nás i v Rakousku a Bavorsku, přebytek a vyvážíme ho. A stejně prostým výpočtem se dá zjistit, že ani masivními dotacemi se, přinejmenším v českých podmínkách, nedá splnit celoevropské zadání Bruselu o pětině proudu z obnovitelných zdrojů – ale ani dosáhnout třinácti či osmi.

Za jejich podporu dnes všichni platíme ve zvýšených cenách elektřiny. Letos zaplatí průměrná domácnost za podporu elektřiny z obnovitelných zdrojů zhruba 300 korun, pokud letos přibude plánovaných 1400 MW nových zelených elektráren, zaplatí příští rok už více než 1200 Kč. Podstaně hůř na tom budou domácnosti, které elektřinu využívají k vytápění a největší ránou bude podpora obnovitelných zdrojů pro firmy a podnikatele, kterým se podle velikosti odběru mohou náklady na elektřinu zvýšit v řádech statisíců i milionů korun. Jenže to vše je jen předzvěstí další hrozby, za jejíž odvrácení zaplatíme ještě jednou.

Tisíce naplánovaných megawattů v tuzemských solárních elektrárnách totiž dělají už nyní vrásky dispečerům přenosové a distribučních soustav. Nestabilní fotovoltaické zdroje dokáží způsobit, že sítě nebude možno řídit – a že tedy proud přestane k odběratelům přicházet v každém okamžiku v potřebném množství a kvalitě.

Budovat kvůli neregulovatelným výrobním zdrojům nové bloky uhelných nebo plynových elektráren je proti smyslu čisté a bezemisní elektřiny, tvrdí společnost ČEPS provozující energetické sítě. Ekonomický i ekologický smysl postrádá regulace odstavováním jaderných bloků. A idea „zaparkovat“ nestabilní dodávky ze solárních a dalších obnovitelných zdrojů v přečerpávacích vodních elektrárnách naráží i na to, že jich máme u nás málo a výstavba nových zpravidla naráží, pomineme-li vysoké náklady, na odpor dotčené veřejnosti.

Takže není cesty zpět nebo jinam? Skutečně se v důsledku „fotovoltaického boomu po česku“ definitivně zprofanovaly i ostatní obnovitelné zdroje a na německé sousedy, kteří z nich chtějí získávat až polovinu elektřiny (na úkor likvidovaných atomových bloků), budeme hledět jako na podivíny?

Podle všeho se perspektivně bez těchto zdrojů přece jenom neobejdeme. Ostatně i čeští středoškoláci, jak se ukázalo při předprázdninovém průzkumu, s nimi počítají v budoucím energetickém mixu – společně s energií atomu a při utlumování uhelných elektráren.

Jisté dále je, že definitivně skončila doba levné energie a můžeme si vybírat jen mezi drahou a ještě dražší. Němci nepochybně vybudují do poloviny století energetiku stavějící na obnovitelných zdrojích, pokud jim vydrží současné nadšení pro ně a chuť platit dlouhá desetiletí nesrovnatelně větší náklady než země, které vsadily na vyvážený energetický mix.

A třeba naši sousedé i my sami pochopíme, že daleko výhodnější než podporovat producenty je investovat miliardy – dnes zřejmě natrvalo utopené ve fotovoltaice bez užitku pro příští generace – do výzkumu nových energetických technologií.

Zdroj: Právo, Daneš Burket

zpět na úvodní stránku