Malé energetické zdroje nás nezachrání

Z manufaktur, které vznikly na začátku průmyslové revoluce v 18. století, jsou dnes globálně operující firmy. Místo páry pohání průmyslové stroje téměř výhradně elektřina. Lidstvo, nebo přesněji řečeno jeho bohatší část, si zvyklo na blahobyt plynoucí z průmyslu živeného elektřinou a na to, že ji každý má doma v zásuvce nepřetržitě 24 hodin denně a 7 dní v týdnu.

Tyto sotva zpochybnitelné skutečnosti bychom si měli uvědomit při posuzování různých „nezávislých“ energetických studií, které se v poslední době vyrojily. Tvrdí, že nepotřebujeme nové a už vůbec ne velké elektrárny. Že si vystačíme s decentralizovanou obnovitelnou energetikou doplněnou inteligentními sítěmi a s úsporami.

Větrník u každé vesnice, solární panel na každé střeše, elektrárna v každé továrně a pro případ nouze šlapadlo s dynamem v každé domácnosti. Než se pustíme do realizace takových představ, měli bychom si vzpomenout na čínský experiment z přelomu 50. a 60. let minulého století, kdy v rámci tzv. velkého skoku vznikaly „soběstačné komuny“, které si budovaly dokonce i místní minihutě. Celé to skončilo krachem hospodářství a hladomorem. Nebo bychom si měli připomenout úvahu, která konstatuje, že v USA by místo dnešních přibližně 120 tisíc benzínek stačilo zhruba šest tisíc. Jen by si každý řidič musel zvyknout, že tankovat může jedině a pouze v předem přesně stanovenou dobu.

A to nemluvím o nákladech, které by se při přestavbě energetiky pohybovaly spíš v bilionech než miliardách a které by samozřejmě v konečném efektu šly z kapes spotřebitelů.

Je pravda, že vyčerpávání zásob ropy, uhlí a zemního plynu povede lidstvo k hledání nových energetických zdrojů. Že to však budou zrovna malé místní, lze očekávat jen s malou měrou pravděpodobnosti.

Zdroj: Právo, Daneš Burket

zpět na úvodní stránku