Bruselské kladivo

Kde jsou ty zlaté časy, kdy na řízení o vlivu stavby na životní prostředí (EIA) při budování větrné elektrárny stačilo pár měsíců! Teď je to práce na dva roky a více, stěžují si, dost možná oprávněně, podnikatelé v odvětví. Vždyť „zákon se nemění, vyhlášky se nemění, ale mění se úhel pohledu a velmi se zpřísňují povolovací kritéria“, posteskl si šéf České společnosti pro větrnou energii Michal Janeček.

Co s tím? I na to má odpověď: Stát nedodržuje evropskou legislativu, a proto si společnost stěžuje u Evropské komise: „Povolovací proces není vůbec zjednodušován, naopak je komplikován, to prostředí a podmínky jsou netransparentní, neprůhledné a tohle vlastně kritizujeme,“ svěřil se veřejnoprávnímu rozhlasu.

Určitě by se veškerá schvalovací řízení u všech staveb měla zjednodušovat, souhlasím s ním. Zdůrazňuji u všech, nikoli jen tam, kde se to někomu líbí. Postavit dnes v Česku jakoukoli, nejenom jadernou, uhelnou či plynovou elektrárnu je problém. Každý odběratel chce dostávat proud v množství, v jakém potřebuje. Každý provozovatel jaderných, uhelných, plynových i obnovitelných zdrojů si přeje na jeho výrobě dobře vydělávat.

Jenže lidem se elektrárny za vlastními humny příliš nelíbí. O svých právech se ostatně nejvíce poučili i při „zelených kampaních“ zaměřených zejména proti jaderné energetice. Dokud se střílelo po ní a dalších velkokapacitních zdrojích, „obnovitelní“ mlčeli. Dokonce si přitleskávali, jak že se jim uvolňuje prostor na trhu. Nyní se jim zadírá, že se „zpřísňují povolovací kritéria“, tedy že došlo i na ně. A místo toho, aby hledali efektivní kontakt s dotčenými obcemi, jejichž zájmy hájí v příslušných řízeních právě úředníci, nasazují na ně bruselské kladivo.

Zdroj: E15, Daneš Burket

zpět na úvodní stránku