Silná slova elektřinu do zásuvek nepřivedou

S problémem energetické budoucnosti státu a vlastně celé civilizace se lze vypořádat dvěma způsoby. Řízným titulkem a několika tvrzeními na úrovni hospodských tlachů v podobě 363 slov to učinil v Hospodářských novinách redaktor Jan A. Novák (Národní energetika? Velcí paraziti!, 29. 10. 2007), anebo fakta. Zde jsou – alespoň pro čtenáře masírovaného podobnými řečmi.

Nehodlám přitom hodnotit „krásu“ nebo „nekrásu“ temelínských věží, stejně jako si netroufám chválit nebo odmítat návrh pražského blobu, tančícího domu či jiných moderních („moderních“?) staveb posledních desetiletí. Mohu však s naprostou jistotou prohlásit, že pojem „láce“ Temelína, zvláště v souvislosti s vývojem na světovém i evropském energetickém trhu, si nezaslouží uvozovky. Dokonce tvrdím, že kdybychom po převratu postavili všechny čtyři plánované bloky, vyhnuli bychom se dnešním sporům, zda atom, uhlí, nebo něco jiného – a nežili bychom v obavách, zda se polštář přebytků vyčerpá za deset nebo dvanáct let a zda do té doby postavíme něco jiného. A ještě bychom ušetřili desítky miliard.

Příčinou toho, že elektřina v Evropě zdražuje, není existence národních energetik, nýbrž nedostatek kapacit. Obrazně řečeno, cenu elektřiny nejen pro domácnost tvoří poptávka především v Německu a Rakousku. Což se nám může nelíbit, můžeme proti tomu protestovat – a to je tak jediné, co s tím můžeme dělat. Protože nejsou-li dostatečné zdroje, stoupá cena produktu, vysype z rukávu student prvního ročníku ekonomie.

A kdo má zdroje, není parazit, nýbrž zkušený a obratný podnikatel, dodám já. Německý Handelsblatt otiskl, kouzlem nechtěného ve stejný den jako HN komentář páně Novákův, obsáhlý text nazvaný Rakušané si oblíbili levný proud z dovozu. Sice na jedné straně odmítají jadernou energetiku a bojují proti ní podstatně tvrdším způsobem než pan Novák, na druhé straně ji konzumují, protože k nim přichází z Německa, Česka, Švýcarska a možná i Slovinska. Fyzikálním zákonům prostě neporučíme, že. A právě Rakušané, kteří se v energetice drželi vždy zásady, že chci-li spotřebovávat, musím mít, a pro jistotu ještě s rezervou, vsadili od roku 2001 na dovoz. Začali tehdy s 88 milióny kilowatthodin, což jsou při roční spotřebě 65 miliard kWh drobné, loni už především českým proudem pokrývali schodek 6,8 miliardy kWh, a letos zamířili plnou parou k devítimiliardové metě.

Mají kde brát – přebytky dnes ještě vykazuje Německo a Česko – a zřejmě i čím platit. Přesto už považují tuto situaci za neúnosnou a začali realizovat projekt výstavby nových zdrojů. Odmítají atom, proto si dovezou miliardy kubíků zemního plynu a od roku 2010 mohou být opět čistými exportéry. Asi se nebojí závislosti na Rusku či jiných více či méně pochybných dodavatelích a nevadí jim ani zvýšení emisí skleníkových plynů, byť v této kategorii (v přepočtu na obyvatele) dýchají na záda s takovou oblibou kritizovanému – poznamenám, že u nás – Česku.

Každopádně se snaží, aby v zásuvkách byla elektřina i v dalších desetiletích, a jednají. Což je zcela určitě lepší než hospodské tlachy.

Daneš Burket

zpět na úvodní stránku