Jako student FJFI ČVUT (obor jaderně chemické inženýrství) jsem využil možnosti půl roku studovat v zahraničí, kterou mi nabízel program ERASMUS, a od ledna 2005 jsem na zahraniční studijní stáži ve Švédsku na Královském technickém institutu ve Stockholmu (KTH Stockholm). V následujících řádcích bych se chtěl podělit o mé "jaderné" zážitky, které jsem zde získal po již téměř půlročním pobytu. Avšak abych své vyprávění zasadil do správného rámce začnu nejdříve stručným popisem historie, současnosti a budoucnosti jaderného průmyslu ve Švédsku.

Švédská jaderná historie
Švédský jaderný program začal již poměrně brzy – v roce 1947 – založením původně státem vlastněné akciové společnosti AB Atomenergi za účelem rozvoje jaderné energetiky v zemi. Méně známým faktem je, že součástí programu byly i jisté vojenské aktivity. Švédsko jako neutrální stát mělo přirozeně snahu svoji neutralitu hájit všemi dostupnými prostředky, takže výzkum a vývoj jaderných zbraní byl přirozenou volbou tehdejšího vojenského velení. Nicméně jaderně "mladé" Švédsko mělo k takovým zbraním ještě velmi daleko, a žádný jaderně-zbrojní program vlastně nebyl nikdy zahájen. Teprve v roce 1954 byl postaven první výzkumný reaktor R1 ve Stockholmu (dnes již léta sešrotován), následovaný o šest let později reaktorem R2 ve Studsviku (jenž asi bude brzy následovat), kteréžto místo se stalo střediskem vývojových aktivit švédského jaderného průmyslu.
Švédský jaderný program se v té době - podobně jako tehdejší československý - orientoval na použití neobohaceného přírodního uranu v reaktorech moderovaných těžkou vodou. Švédsko mělo totiž podobně jako bývalé Československo nezanedbatelné zásoby uranu (na rozdíl od našich zásob je však jakost švédské uranové rudy podstatně menší, takže k její těžbě se nakonec z ekonomických důvodů nepřistoupilo), a tudíž mohlo být ve svém jaderném programu zcela soběstačné a nemuselo stavět investičně náročná obohacovací zařízení. První plánovanou jadernou elektrárnou měl být Marviken blízko Norrköpingu, který AB Atomenergi téměř dobudovala, ale v roce 1962 bylo od dostavby upuštěno zvláště z ekonomických důvodů (levná ropa). Nicméně v roce 1964 byl přímo u švédského hlavního města Stockholmu v umělé jeskyni pod žulovým kopcem spuštěn výzkumný prototyp jaderné teplárny Agesta o tepelném výkonu 65 MW (z čehož asi 10 MW šlo na výrobu elektřiny a zbytek na ohřev obydlí v sídlišti Farsta). Její těžkovodní reaktor sloužil po dobu 10-let.
To byl však poslední projev těžkovodního programu a již v roce 1965 se začalo se stavbou lehkovodních varných reaktorů (ty vyráběly pod názvy AB Atomenergi a pozdějším ASEA-Atom dnešní ABB Atom a Westinghouse Electric Sweden AB) v Oskarshamnu a Barsebäcku. První komerční jadernou kilowatthodinu vyrobil blok Oskarshamn 1 v roce 1972. Od té doby až do roku 1985 byly postaveno celkem 12 lehkovodních varných i tlakovodních reaktorů v elektrárnách Barsebäck, Forsmark, Oskarshamn a Ringhals.
Mezitím však švédský jaderný program postihla krutá rána ze strany veřejného mínění. Podobně jako v ostatních západních zemích se stala havárie na Three Mile Island u Harrisburgu klíčovou událostí, jež obrátila mínění většiny voličů proti dalšímu rozvoji jaderné energetiky. V roce 1980 proběhlo ve Švédsku referendum,ve kterém se dvoutřetinová většina respondentů vyjádřila k dalšímu vývoji jaderného programu negativně a pověřila vládu, aby zastavila všechny elektrárny (i ty rozestavěné, jež měly být do 5 let zprovozněny) do roku 2010 (tedy v perspektivě 80. let do středně vzdálené budoucnosti).
Prvním jaderným blokem, který potkalo toto politické rozhodnutí byl reaktor Barsebäck 1. Stalo se to ale až v roce 1999, kdy už švédská vláda vzdala snahu po hledání reálných technických, ekonomických či environmentálních argumentů, kvůli kterým by měla být elektrárna uzavřena, a jednoduše ji uzavřela zvláštním výnosem. V den kdy píši tyto řádky (30. května 2005) vyrábí poslední kilowatthodiny i její sestra Barsebäck 2, neboť stejný osud jí přichystalo podobné rozhodnutí přijaté v loňském roce. Tento reaktor je zastavován v dosti zvláštní politické situaci, protože veřejné mínění se od roku 1980 dosti podstatně změnilo (navíc přišla a odešla jedna švédská generace) – dnes by vyjádřilo podporu jadernému programu přes 80% švédských obyvatel. Za vládní "uzavírací" iniciativou samozřejmě (a jak jinak) stojí hlavně jedna menší strana vládní koalice, kterou by volilo méně než 10% švédských voličů. Nebudu zde zmiňovat název této strany, ale prozradím, že její členové jsou označování barvou rostoucí jarní trávy.
V otázce jedné záležitosti však budoucí švédská vláda bude muset zcela jistě rozhodnout (asi v roce 2008). Jaký bude osud vyhořelého jaderného paliva, které vyprodukovaly a ještě vyprodukují (minimálně do roku 2010) švédské jaderné reaktory. Tedy konkrétně, zda schválit či neschválit stavbu hlubinného úložiště, jehož projekt pod názvem KBS-3 je od roku 1983 v neustálém výzkumu. Tento možná poslední, ale nutný krok jaderného programu je stále ještě otevřenou kapitolou (stejně jako zatím všude jinde ve světě).

Současný stav
Od zítřka (31.5.2005) bude tedy ve Švédsku v provozu 10 energetických reaktorů (a 2 reaktory v procesu vyřazování). Jejich charakteristiky shrnuje následující tabulka, kterou jsem složil z údajů MAAE (IAEA):

Celkově švédské jaderné reaktory o tehdejším celkovém instalovaném výkonu 9432 MW za rok 2004 vyrobily 75 TWh (75 miliónů megawatthodin), což je vůbec největší množství jaderné elektřiny vyrobené za rok ve Švédsku v celé jeho historii. Tím elektrárny pokryly přibližně 50% elektrické potřeby této země. Zbytek vyrobily hlavně vodní elektrárny a z menší části i teplárny. Pouze zlomek (~0,2%) pokryly Švédy nepříliš oblíbené větrné elektrárny. Chci jen upozornit, že celkové elektroenergetické potřeby této země (~150 TWh) jsou více než dvojnásobkem potřeb České republiky, která má asi o 1 milion více obyvatel. Také je však třeba říci, že primární energetická spotřeba Švédska (~1500 PJ = 1500 miliónů gigajoulů) je již od 70. let téměř konstantní a spíše klesá (v Česku je tato spotřeba rovna asi 1600 PJ). Většina jaderných energetických reaktorů v zemi je varného typu, který je vlastní švédské výroby. Pouze tři tlakovodní reaktory v elektrárně Ringhals jsou z jisté části technologický dovoz firmy Westinghouse, která však má značný podíl i ve švédském jaderném průmyslu, například ve formě továrny na jaderné palivo (sintrování pelet oxidu uraničitého a sestavování palivových souborů) u města Västeras.
Zvláštní kapitolou je otázka nakládání s radioaktivními odpady, které ze Švédska činí často citovaný příklad. O veškeré odpady se ve Švédsku stará zvláštní firma – SKB (Švédská společnost pro nakládání s radioaktivním odpadem a vyhořelým palivem – komerčnější ekvivalent českého SÚRAO), vlastněná provozovateli jaderných elektráren a státem. Kromě některých nízko-aktivních odpadů, jež jsou jinak ukládány na přilehlých úložištích u jaderných elektráren, jsou všechny středně-aktivní odpady kompaktovány a odváženy z elektráren zvláštní lodí Sigyn do areálu elektrárny Forsmark, kde se nachází zařízení SFR (Konečné úložiště pro provozní radioaktivní odpad). Vyhořelé jaderné palivo je tou samou lodí naopak převáženo do blízkosti areálu elektrárny Oskarshamn, kde se nachází CLAB (Centrální mezisklad pro vyhořelé palivo). Poblíž se nalézá i důlní dílo Äspö HRL, které slouží jako výzkumná laboratoř pro vývoj technologií pro hlubinné podzemní ukládání vyhořelého jaderného paliva (jakož i jiných vysoko-aktivních odpadů).

Zde se již tedy mohu dostat ke svým vlastním zážitkům, o které se chci podělit. Během posledních měsíců jsem měl příležitost vidět alespoň zdálky všechny čtyři švédské elektrárny, navštívit info-centra u dvou z nich (Ringhals a Forsmark) a do jedné z nich (Forsmarku) se konečně taky i podívat. Také jsem měl to štěstí navštívit podzemní prostory SFR, CLAB i Äspö HRL.

Ringhals
Do elektrárny jsem vyrazil na vlastní pěst nepozván, po neúspěšné dvoutýdenní snaze o e-mailový kontakt. Elektrárna Ringhals je největší švédská elektrárna, o celkovém instalovaném výkonu 3547 MW. Je zajímavá tím, že obsahuje dva typy reaktorů, jeden reaktor je varný a tři tlakovodní. Ani do jednoho bloku jsem se bohužel nepodíval, poměrně slušně zařízené info-centrum v zimě (kdy jsem ji navštívil) příliš mnoho aktivit neprovozuje. Elektrárnu halila při mé návštěvě slušná mlha, takže nejdůležitější postřeh o charakteru švédských elektráren mi unikl (a popíšu jej později).

CLAB
Součástí mých studií na KTH byl i předmět zvaný Jaderně palivový cyklus, jehož součástí byla exkurze do CLAB a Äspö organizovaná katedrou jaderné chemie (která se mimochodem na rozdíl od mé domácí katedry kromě chemického výzkumu technologií pro jaderné úložiště vlastně oblastí chemie jaderné energetiky už příliš nezabývá; tak výrazně ji ovlivnila vládní politika). Obě zařízení se nachází v kilometrové blízkosti elektrárny Oskarshamn, tu jsem však možnost navštívit neměl, program byl „napraný“.
Exkurze začala návštěvou centrálního meziskladu vyhořelého paliva – CLAB. Přivítal nás zaměstnanec švédské SKB, která mezisklad provozuje. Nejdříve nás zavedl do nadzemní části skladu, ve které právě operátor jeřábem v hlubokém bazénu do skladovacího kontejneru pomaloučku opatrně překládal vyhořelé palivo z přepravního kontejneru, jenž přivezla „jaderná kuka-loď“ Sigyn. Jeho další osud nám byl následně předveden. V rozmezí 30 až 50 metrů pod překládací budovou na povrchu je ve švédské žule vytvořena umělá podzemní prostora tvořená dvěma paralelními „loděmi“ asi 120 metrů dlouhými a 20 metrů širokými, pod jejichž stropy se nachází 15 metrů hluboké bazény s čistou teplou vodou. Teplota vody ohřívá vnitřní vzduch na skoro nepříjemných 36°C. Voda je teplá proto, že je v ní uloženo už něco přes 4000 tun vyhořelého jaderného paliva, jejichž zbytkový tepelný výkon celkem asi 3 MW by při nižší teplotě vody sotva stíhaly odvádět tepelné výměníky, jež chladí voda baltského moře. V úložišti jsme si museli rozsvítit, protože tam bylo celkem přítmí, a to proto, že už léta staré palivo neprozařuje vodu Čerenkovovým zářením, ale také hlavně proto, že tam nikdo nemusí být, palivo tam prostě je a čeká. Ty nejstarší palivové kazety tam čekají už od roku 1968. Když je tam dávali, tak měly čekat na odvoz do Francie na přepracování, ze kterého však sešlo, dnes čekají na hlubinné uložení. Použiji-li analogie k výrazu jaderný „hřbitov“, kterým označují někteří environmentální aktivisté hlubinné úložiště, pak pro tento mezisklad mi nezbývá než použít ještě hrubějšího výrazu „márnice“, neboť přesně toto slovo mě při pohledu na vychladlé pruty palivových svazků přicházelo na jazyk (mimochodem doufám, že se neujme). Pro případné teroristy zmiňuji, ať se nenamáhají, protože do skladu jsou jenom dva teoretické přístupy. Jeden tvoří neschůdná svislá překládací šachta vyhořelého paliva z přijímacího bazénu a druhý hlídá 20 centimetrů švédské oceli ve formě bezpečnostních dveří.

Äspö HRL
Po prohlídce CLAB jsme byli pozváni na firemní oběd (což bylo příjemné zpestření programu), po kterém následovala prohlídka mezinárodní podzemní laboratoře Äspö. Průvodcem nám byl oficiální „důstojník“ SKB pro styk s veřejností Matthias Karlsson. Hned v úvodu nám oznámil svoji funkci a důvody pro její existenci. Již od roku 1983 se ve Švédsku tvrdě pracuje na řešení problému – co s vyhořelým jaderným palivem. Tím řešením by ve Švédsku mělo být hlubinné úložiště, jehož plán je označován jako KBS-3 („Bezpečnost jaderného paliva“, 3. plán v pořadí). Proto byl blízko elektrárny Oskarshamn pod ostrůvkem Äspö vybudován systém podzemních chodeb, v nich funguje podzemní laboratoř, jejímž úkolem je v praxi ověřit teorie a technologie, které jsou esenciálními součástmi plánu KBS-3. Potřebné je také nalezení vhodné lokality pro stavbu podzemního úložiště. Náplní práce pana Karlssona je proto citlivý kontakt s veřejností, aby zvláště tato fáze přípravy úložiště proběhla co nejhladčeji. Její hlavní součástí je totiž geobiochemický průzkum ve předem vytipovaných lokalitách, který je třeba provádět na pozemcích soukromých vlastníků, bez jejichž souhlasu se zkrátka pracovat nesmí. Ze šesti vhodných lokalit okresů pouze dva okresy – Östhammarský a Simpevarpský – odsouhlasily potenciální úložiště v komunálním referendu. Mimochodem tyto okresy právě hostí elektrárny Forsmark a Oskarshamn (v tomto pořadí).
Princip švédského úložiště je následující: do podlahy vodorovných chodeb vyvrtaných razícím štítem ve skandinávském žulovém masivu někde v hloubce 300-700 m pod povrchem budou dovrtány svislé osmimetrové otvory (či v jiné zkoumané variantě horizontální), do nichž budou postaveny robustní pětimetrové hermeticky těsné měděné kontejnery s asi dvěma tunami vyhořelého jaderného paliva a obklopeny zkompaktovaným suchým bentonitovým jílem (neuvěřitelně účinným sorpčním a po nasáknutí vodou i vodoizolačním materiálem). Myšlenka je velmi jednoduchá a založená na ověřených přírodních materiálech, které budou sloužit jako bariéry – bentonitovém jílu, mědi a žule. Všechny tři bariéry dle všech dosavadních geologických a chemických znalostí prokázaly v minulosti neuvěřitelnou spolehlivost. Dostatečnou na to, aby mezi vědci - zaměstnanci SKB panovalo přesvědčení, že úložiště bude fungovat po celých 100 000 let, kdy by radioaktivita kontejnerů měla klesnout na úroveň původní uranové rudy.
Nicméně výzkum celé technologie je stále potřeba, a tak se v Äspö HRL zkoumají v desítkách různých vědeckých experimentů v mezinárodní spolupráci s ostatními zeměmi chystajícími plány na hlubinná úložiště např. dlouhodobá hlubinná hydrologie švédské žuly, transport radioaktivních kontaminantů podzemními vodami ve formě koloidů či vliv mikrobů na chemické prostředí v okolí kontejnerů a na rychlost transportních procesů v podzemní vodě. Stojí za zmínku, že podzemní voda teče z prasklin ve stěnách, a to v míře celkem 1300 litrů za minutu, takže je třeba ji pumpovat na povrch. Její tok však není znepokojující, neboť po uzavření úložiště voda naplní co může, a pak se její pohyb téměř zastaví. Důkazem toho je, že ochutná-li člověk tuto (téměř čistou) podzemní vodu, zjistí, že je velmi slaná, a to přímo desetkrát více, nežli mořská voda Baltského moře na povrchu. Jedná se totiž o vodu 7000 let starou, která pochází z období, kdy se nad Švédském rozprostíralo mnohem slanější moře. Stejnorodý tlak podzemní vody v uzavřeném úložišti tedy zajistí, že jakýkoliv pohyb radioaktivních kontaminantů bude velmi omezený.
Po úvodní přednášce jsme byli odvezeni zvláštním mikrobusem spirálovou chodbou do hloubky okolo 400 metrů pod Baltským mořem, kde se nalézají hlavní experimenty. Byly nám názorně předvedeny všechny důležité prvky budoucího úložiště. Zvláště majestátním dojmem působil ve své prosté neporušenosti vlastní měděný kontejner s pěticentimetrovým pláštěm. Pak také při pohledu na trojrozměrnou demonstraci podzemního projektu úložiště mi vskutku lehce vytanulo na mysl slovo „hřbitov“. Tentokrát ale spíše v pozitivním smyslu, jako důstojné uznání služby, kterou nám vyhořelé jaderné palivo prokázalo. K úplné analogii však bude pravděpodobně chybět to, že po ukončení úložiště budou všechny chodby zaplněny bentonitem a hrubým štěrkem, takže se nebude dát procházet po jeho chodbách a číst na podlaze cedulky jako: „Zde odpočívá 12 palivových kazet, které sloužily ve varném reaktoru Forsmark 3 v letech 1991-1996 a dosáhly průměrného vyhoření 45 tis. MWd na tunu uranu.“

Forsmark
Svoji jaderně turistickou zkušenost jsem završil exkurzí do elektrárny Forsmark, kterou mi na moji žádost velmi ochotně domluvil člen švédské mladé generace Andreas Lenartsson. Do elektrárny mě hnala touha dostat se konečně trochu blíže k druhému nejrozšířenějšímu typu jaderného energetického reaktoru – lehkovodnímu varnému (BWR; cca. 20% podíl na světovém jaderném elektrickém výkonu).
Protože byl krásný den, hned mě uhodil do očí podstatný rozdíl ve vzhledu našich a švédských „jaderek“. Všechny čtyři švédské jaderné elektrárny totiž stojí na břehu moře, takže mohou využívat jeho úžasnou chladící kapacitu a nepotřebují tak chladící věže, jež jsou hlavními dominantami Temelína či Dukovan. Výškový profil elektráren je tedy podstatně nižší, přičemž roli dominant zastupují hranaté budovy varných reaktorových bloků (~60 metrů) a jejich tenké ventilační komíny (~100m). Vzhledem k tomu, že ve velmi plochém východním Švédsku rostou skoro všude lesy vzrostlých borovic, není vlastně elektrárna zdálky vůbec viditelná, dokud se pozorovatel nepřiblíží na asi dvoukilometrovou vzdálenost. Samozřejmě od moře je viditelná z více než 20 km (ostatně jeden z důvodů zavření elektrárny Barsebäck je to, že je na dohled triedrem od protijaderných dánských břehů).
V info-centru jsem byl přimíšen do mezinárodní anglicky mluvící skupinky, které se ujal zkušený průvodce po elektrárně. Na teoretický úvod tentokrát nebylo příliš mnoho času kvůli programové tísni, takže už za chvíli jsem byl za branou elektrárny. Navlečen do pláště a návleků a s osobním dozimetrem jsem sledoval čistými a uklizenými betonovými chodbami pana průvodce přes několik kontrolních stanovišť až do hermeticky těsné pozorovatelny ze skla a železa, která shlížela na reaktorový sál bloku Forsmark 1. Tam se pod příkrovem 7-10 metrů čisté vody modralo kulaté pancéřové víko kontejnmentu varného reaktoru, jehož tepelný výkon 3000 MW je srovnatelný s našimi VVER-1000 v Temelíně. Pod ním se uvnitř kontejnmentu (ale to už jsem musel vypozorovat z názorného schématu na zdi) nacházelo víko tlakové nádoby reaktoru, níže separátory vlhkosti z páry, která vzniká varem vody, jež se ohřívá asi 20 metrů pod hladinou vody bazénu v reaktorovém sálu v masivní aktivní zóně varného reaktoru. Celkem 676 palivových kazet obsahujících asi 120 uranového paliva v něm tráví průměrně 5 let (některé však až 8 let), ale každý rok se koná (na naše poměry celkem krátká) asi 10-denní plánovaná odstávka pro výměnu jedné pětiny kazet. Oproti tlakovodním reaktorům je poloha regulačních tyčí obrácená – tedy vstupují zespodu reaktoru. Také jejich pasivní bezpečnostní mechanismus je tomu přizpůsoben, místo samostatného pádu v gravitačním poli v případě výpadku elektřiny, jenž vypne jejich elektromagnetické ovládání, absorpční tyče do reaktoru vytlačí natlakovaný plynný dusík.
Pára z horní části reaktoru je přímo vedena na dvě turbíny s elektrogenerátory o 500 MW elektrického výkonu. Pára je mírně radioaktivní, neboť obsahuje jistá množství některých radionuklidů, jež přeci jen unikly z paliva nebo vznikly aktivací korozních produktů neutrony v reaktoru. Kvůli tomu jsme strojovnu s kontaminovanými turbínami nenavštívili, jsou totiž proto také součástí kontrolovaného pásma elektrárny, navíc je turbína samotná obalena radiologickým ochranným stíněním.
Exkurzi po elektrárně jsme zakončili ještě nahlédnutím z jiné pozorovatelny do celkem klidné blokové dozorny. Tam si návštěvníci mohou zkontrolovat, že normální provoz je spíše nežli pobíhání mezi červeně blikajícími panely nepříliš akční rutinní operací. Po elektrárně jsme navštívili úložiště provozních radioaktivních odpadů a tzv. Biotest basin – tedy biotestovací nádrž, o které se zde ještě předem zmíním.
Nádrž nacházející se v přilehlém Baltském moři je vlastně asi 1 kilometr veliká umělá laguna uzavřená až na malou výpusť náspy a malými žulovými ostrůvky. Zvláštní je tím, že mořská voda, kterou v sobě nádrž uzavírá je asi o 10°C teplejší, než voda v okolním moři. Je tomu tak proto, že do ní ústí podzemními přívodními tunely za sekundu asi 80 krychlových metrů teplé chladící vody od dvou reaktorových bloků elektrárny Forsmark. Jedná se vlastně o velký biologický experiment, jehož účelem je zjistit, jaký vliv má zvýšená teplota vody na zastoupení jednotlivých rostlinných i živočišných druhů. Nejedná se tedy o experiment přímo související s jadernou energetikou, ale s tepelnými energetickými zdroji obecně. Přestože byla voda v nádrži citelně teplejší než v této roční době (květen) stále ještě velmi studené moře, nelákaly zelenými řasami bohaté břehy teplé laguny, která nikdy nezamrzá, příliš ke koupání.

SFR
Po návštěvě elektrárny Forsmark nás pan průvodce zavezl autem do podzemních prostor konečného úložiště provozních radioaktivních odpadů - SFR. 50 metrů pod hladinou velmi mělkého pobřežního moře se v žulové skále nachází několik velkých umělých jeskyní. Uvnitř těchto jeskyní se skladuje radioaktivní odpad nízkého a středního stupně aktivity, který vzniká při provozu nejen švédských jaderných elektráren, ale i výzkumných ústavů, nemocnic a průmyslových objektů. Samozřejmě je důležité zmínit, že se nejedná o vyhořelé jaderné palivo.
Čtyři dlouhé vodorovné kaverny po 160 metrech délky slouží pro odpad nízkoaktivní a jedno 70 metrů vysoké podzemní silo s betonovými šachtami hostí odpad středněaktivní. Po plánovaném zavření úložiště a jeho zakonzervování betonem a bentonitem by měla asi za 500 let radioaktivita v něm uložených odpadů poklesnout na aktivitu okolní skály.
Podzemí úložiště se velmi podobalo klasickému švédskému podzemnímu důlnímu designu, který jsem spatřil nejen v podzemní laboratoři Äspö, ale i ve stockholmském metru. Jedná se o vyvrtanou nebo odstřílenou žulovou chodbu, jejíž stěny jsou zpevněny nastříkaným betonem. Nikde se nešetří místem, takže pouze malý počet osob trpící silnou klaustrofobií by je mohl označit za stísněné. I v tomto úložišti ze stěn vytéká prastará slaná podzemní voda, dokazující, že po uzavření úložiště a vyrovnání tlaku vodu v něm k podstatným transportním procesům po několik tisíciletí vůbec nedojde.

Co říci závěrem?
Žádná absolvovaná „jaderná“ exkurze, kterou jsem zde absolvoval mě nevyvedla z míry, potvrdila totiž dojem, jenž jsem předem vytvořil na základě studia rozličné literatury. Jaderně energetický průmysl ve Švédsku je vysoce rozvinutý a staví se zodpovědně a spíše optimisticky k řešení otázek spojených se svoji budoucností, i přesto, že nad ním již 25 let visí hrozba jeho brzkého úplného konce.

Martin Přeček

zpět na úvodní stránku